Jen málo lidí, kteří se pohybují po skalách nebo horách, má takový široký okruh zájmu jako Pepe. Vynikající lezec, skvělý fotograf a jeskyňář, který svůj vnitřní klid a pohodu dokáže přenést i na ostatní. Když ho potkáte na skalách, ihned vás zaujme svým lezeckým krasostylem. Jakmile zabloudíte na jeho výstavu fotografií nebo na některou z jeho diaprojekcí, budete pobaveni osobitým humorem a potěšeni jeho stylem a poetikou, kterou se snaží na své fotografie „propašovat“.

Text: M. Krejsa


Na konečcích prstů



Soubor dvaceti fotografií, který vzniknul v roce 2002 je jen malým průřezem „Pepeho“ fotografické tvorby. Fotografie, které byly vybrány pro tuto výstavu zachycují svět lezců a horolezců, který není jen o lezcově výkonu, ale hlavně o pocitech a kráse tohoto „životního stylu“.



Karakoram



"Pákistán - Země mužů"

Celý pochod si užívám i přesto, že cesta někdy nemá konce. Rozeklané mosty nad burácející řekou, úzké chodníčky nad hlubokou strží, nekonečné písčité úseky dnem koryta řeky Biaho Lungpa. Tak nějak by se dala charakterizovat cesta do hor.

Unavení chlapi vaří čaj a pečou čapati, někteří spí, jiní diskutují. Je to nádherné místo. Není proto divu, že spolu s Paľem přijímáme pozvání jednoho mladíka na čaj. Zalézáme pod celtu a zapojujeme se do rozhovoru. Jak už to mezi chlapy chodí, první zvídavé dotazy se točí kolem ženských. Mladík s lišáckým úsměvem vyzvídá, kolik jsem měl v životě ženských. Samo, že jsem se před tolika zvědavci nechtěl shodit a tak jsem to v hlavě spočítal a pro jistotu i něco přihodil. Když jsem hrdě sdělil onen počet, všichni se začali hlasitě chechtat. „Čemu se smějete!“ Ptám se rozpačitě. „Tomu, že takhle je to špatně!“ „A jak je to správně?“ Ptám se. „Jen s jednou ženou se smíš milovat a to se svojí ženou!“ „A ty už máš ženu?“ Ptám se mladíka. „Ano! Už tři roky jsem ženatý a mám dvě děti.“ Čelist nám s Paľem padá, když nám mladík prozradí svůj věk. „Je mi šestnáct a mám o dva roky starší ženu!“ Chlapi se chechtají a poklepávají mladíka po zádech. „Tady v horách jsou všichni muži takoví kaňouři, protože pijeme vodu z  hor a podávají nám další šálek čaje.“ I přesto, že do toho mladík tak brzy praštil, stále chodí do školy a jako nosič pracuje jen o prázdninách. Práce nosiče je na místní poměry dobře placená. Za jednu vynášku, která nesmí přesahovat 25 kilo, si vydělají padesát amerických dolarů. Sezóna trvá v průměru tři měsíce a za tu dobu stihnou udělat dvacet pět vynášek. „Je to ale náročná práce!“ Stěžují si. Největší problémy mají s klouby, na které nemohou sehnat léky. „Abych uživil rodinu, musí nám pomáhat rodič.“ Běduje mladík a pokouší se prodat vlastní sestru za dvě stě dolarů! „Za tuhle cenu se můžeš s mojí sestrou oženit a potom můžeš jezdit do Pákistánu a všechno budeš mít zadarmo!“, nabízí Paľovi. „Je to lákavá nabídka, ale proč bych si měl kupovat ženu, když ji u nás mohu mít zadarmo?“ Chlapi se smějí a naznačují, že jejich ženy jsou lepší.

Co mě hodně zajímá, je to, jak naloží s  vydělanými dolary. „Za většinu nakoupíme základní potraviny a dobytek.“ „Proč si třeba nekoupíte pořádné boty, když pořád chodíte v tak náročném terénu?“ Zajímám se. „Protože jsou moc drahé!“



Nejen mezi nosiče, ale i do nádherné přírody, mezi skalní jehly a samozřejmě do světa lezení vás zavede výstava černobílých i barevných fotografií...